Vážení a milí,

vstoupili jsme do období adventu, ve kterém se připravujeme na slavení křesťanských svátků. Slaví je lidé v Krista věřící i nevěřící, jsou však mezi námi i ti, kteří je neslaví vůbec.  Advent je období, které nás vybízí ke ztišení a k zamyšlení nad sebou samým, nad životem svým i svých blízkých. Vybízí nás také k hledání odpovědí na mnohé otázky, související nejen s děním v našem nejbližším okolí, ale také ve světě a k prozkoumání vlastní sounáležitosti a odpovědnosti. Do jaké míry se nás týká současná uprchlická krize či události na Ukrajině, v Paříži, jaký zaujmout postoj v mnoha dalších situacích ve společnosti, ale i bezprostředně v našich nejbližších mezilidských vztazích, v rodině, škole, na pracovišti, kdekoliv na veřejnosti. Bojíme se islámu, bojíme se migrantů, mluvíme o našich evropských hodnotách. Víme vlastně, které to jsou? A žijeme je vůbec my sami? Pokusme se právě v tomto období zastavit a zamyslet se, a to i v souvislosti s blížícími se vánočními svátky, které jsou oslavou narození Božího syna, Toho, který je LÁSKA. Co nám mnohdy brání ji objevovat v sobě, ve svém srdci, rozdávat kolem sebe a spoluvytvářet tak společenství pokoje, sdílení a porozumění?

Matka Tereza řekla, že učit se lásce musíme začít ve svých rodinách. Jak se nám to daří? Máme na sebe vlastně v této uspěchané době vůbec čas? Jsme schopni si při hektickém pracovním tempu udělat čas pro regeneraci vlastních sil a sdílet denní radosti a starosti svých nejbližších? Máme pro ně prostor, vlídné slovo, jsme schopni jim naslouchat?

Ano, žijeme ve společnosti zaměřené na výkon, úspěch, krásu. Nemáme čas, naše rodiny se rozpadají, na svět přivádíme málo dětí, hledáme způsoby slaďování pracovního a rodinného života, máme někdy i dvě zaměstnání, abychom zvládli poplatit všechny závazky, stáří považujeme za zátěžové období jak pro seniora, tak pro jeho rodinu, hledáme viníky naší vlastní nespokojenosti, nevážíme si toho, co máme...

Je tu advent a s ním výzva – zkusme ji využít. Pokusme se na chvíli zastavit a postupně odkrývat slupky svého nitra a dostat se až do hloubky svého já a tam pobýt a naslouchat. A nechme do tohoto prostoru o vánočních svátcích narodit dítě LÁSKY. Uložme jej do jeslí svého srdce a ujměme se péče o ně, aby rostlo a dospívalo v nás, provázejme jej v každodenní době a vnímejme jej i v těch, se kterými se setkáváme – ve svém manželovi, manželce, dětech, rodičích, spolupracovnících, sousedech, náhodných kolemjdoucích... a reagujme stejně láskyplně, s úctou, ve svobodě, s radostí.

Přeji nám všem, abychom o letošních Vánocích byli o něco více spolu ve svých rodinách a udělali si vzájemně čas pro sdílení svých životů, pro vyjádření svých citů, vděčnosti, případně i narovnání různých nedorozumění a přehmatů. Místo různých věcí darujme hlavně sebe.

Příjemné prožití letošních Vánoc a novou naději pro příští rok přeje
Anna Maclová