Pravidelně každý rok si 21. srpna vzpomenu na své zážitky z dětství z roku 1968. Byla jsem na táboře v překrásné přírodě u Liptovského Mikuláše. Asi hodinu po večerce zazněla táborová siréna a byl vyhlášen nástup. Ani jsme neměli možnost přemýšlet, zda se nám to pouze zdá, nebo nikoliv, jelikož akci provázel křik, ať sebou hodíme. Že by nějaká noční hra?

V očekávání dobrodružství jsme se rychle probrali a šli na náměstíčko uprostřed chatek. Vedoucí tábora nám naléhavě sdělil, že si máme co nejdřív sbalit všechny věci a přijít k autobusu, jede se domů! Takže žádná hra. Ale co se děje? Proč? Stačilo se trochu porozhlédnout a ze tmy za chatkami vylézaly obrysy tanků. Bylo potřeba uvolnit tábor pro ubytování sovětských vojáků. Proč přijeli? Tomu jsme vůbec nerozuměli, jen kdosi začal naříkat, že bude válka. A cestou v autobuse, která trvala s různými zastávkami až do ranních hodin, jsme se k nářku přidali všichni. Tanky před námi, tanky za námi a nikdo nevěděl, co se děje, ani vedoucí. Naši mne uvítali sice překvapeni, ale velice vřele. Naladili Svobodnou Evropu a poslouchali zprávy. Do toho máma brečela, táta nadával, já měla v hlavě zmatek a byla jsem celá vystrašená.

Dnes je 21. srpna a již při zjištění této skutečnosti se mi vynoří vzpomínky, vybaví se mi průběh oné noci, ale i těch následujících nocí a dnů, i dlouhých let. Každým dalším rokem se dívám na události toho roku s odstupem a z jiného úhlu pohledu na základě poznání souvislostí, ale i aktuálního dění. Letos mne opět mrazí, když si vzpomenu na oné zážitky z dětství optikou dnešních událostí ve světě, zejména na Ukrajině. Okolnosti jsou samozřejmě jiné, ale přesto v něčem podobné. Co asi prožívají doopravdy lidé na Krymu? Co v jiných končinách Ukrajiny? Zpravodajství přináší informace všeho druhu, ve mne však převažuje ten pocit úzkosti, strachu a nesvobody z plíživé putinovské roztahovačnosti. Co s tím? Budeme jenom sledovat televizní zprávy a stěžovat si, že sankcemi přicházíme o zisky?