Co vás přimělo dát se na politiku?
V minulosti jsem ve volbách už párkrát kandidovala, ale vždy to bylo ze zadních pozic. Spíš jsem chtěla podpořit určité myšlenky, lidi.

Tentokrát jste ale byla hodně vpředu. Šance dostat se na radnici byla velká.
Však jsem také dlouho váhala, než jsem kývla. Uvědomovala jsem si, že bych se do zastupitelstva mohla dostat. Nikam výš jsem ale opravdu nepohlížela. A proč jsem do toho šla? Čtrnáct let jsem pracovala v sociálně-zdravotních službách a plno věcí se nám nedařilo prosadit. Řídím se heslem: Co můžeš ovlivňovat, ovlivňuj. Jen sedět se založenýma rukama a nadávat nemá cenu. Chci zkusit změnit, co se mi nelíbí. Takhle se třeba snažím roky měnit povědomí o lidech bez domova. Vadí mi, jak se k nim společnost chová. I to byl mimochodem jeden z impulzů.

Nelitujete?
Ne. Jak říkám, byla to určitá výzva. Přináší mně to nové podněty, poznávám nové lidi, získávám nadhled. Mám pocit, že tak trochu pokračuji v tom, co jsem začala v charitě. Stále se soustředím na lidi, kteří potřebují pomoc, podporu. Oblast školství je pro mě sice nová, ale mám děti, takže o tom něco vím. Sociální služby a jejich problémy znám, myslím, velice dobře.

Jako náměstkyně primátora máte na starost školství, zdravotnictví a sociální věci. Jaké jsou v této oblasti největší nedostatky Hradce?
Jedno z témat, se kterými jsem šla do voleb i na radnici, bylo sociální bydlení. Na jeho koncepci stále pracuji. To je moje téma. Je tu také koncepce politiky pro rodiny. Chceme, aby se rodinám v Hradci žilo dobře. Aby tu našly podporu, aby se mladí nestěhovali pryč, aby se sociálně slabým dostalo pomoci. Chceme, aby naše město bylo městem rodiny. I proto budeme třináctého května slavit Den rodiny.

O co půjde?
Bude to takový zábavný den. Program nabízí všechno možné od sportovních soutěží, přes tvůrčí aktivity, vystoupení kouzelníků, návštěvu muzea, prohlídku vodní elektrárny Hučák, plavbu na parníčcích, dětskou železnici, koncerty, až po otevření nové pohádkové stezky na Mazurových chalupách v městských lesích. Jedním z cílů akce je ukázat atraktivní turistická místa ve městě, kam může vyrazit společně celá rodina.

Co řešíte v oblasti školství?
Především se teď snažíme o zlepšení technického stavu budov základních škol a výstavbu nových školek. To jsou místa, kde naše děti tráví téměř celý den, a proto by měla být v perfektním stavu. Další takovou prioritou je ZUŠ Střezina, která už léta čeká na nové prostory. Ráda bych také v Hradci viděla nějaký spolkový dům. Místo, které by sloužilo všem spolkům a organizacím s nízkým rozpočtem. Kde by našly potřebné zázemí a přitom za ně nemusely platit zbytečně moc peněz. Další otázka je také kolem Domu Matky Terezy. Zřídili jsme sice na letišti zimní noclehárnu, ale bereme to jako provizorium. Ale to už jsem zase u sociálních problémů, omlouvám se.

I tak, práce plno. Máte také nějaký volný čas?
Nikdy jsem ho moc neměla. Dělá mi radost, že se díky práci dostanu mezi lidi, mám nové zážitky. Nebýt funkce náměstka, na řadu zajímavých akcí bych se nejspíš nikdy nevypravila.

S fotoaparátem už ale asi moc ven nechodíte.
Ne tak často, ale přesto. To byl jeden z důvodů, proč jsem se na konci února vydala na pouť do Vatikánu.

Fotografovala jste Dominika Duku, když byl oficiálně jmenován kardinálem. Dokonce jste prý jako V. I. P. měla přístup do míst, kam se jiní nedostali. Čím jste si to vysloužila?
Dominika Duku jsem s fotoaparátem „pronásledovala“ po celou dobu, co byl v Hradci Králové. A přes charitu jsme spolu pochopitelně také byli hodně v kontaktu. Jako jeden ze tří oficiálních fotografů jsem se účastnila jeho intronizace tehdy v Praze. A prohlásila jsem, že až jednou bude kardinálem, tak u toho nechci chybět. Když to tedy přišlo, cítila jsem, že tenhle slib musím dodržet.

Jaké to ve Vatikánu bylo?
Hodně jsem přemýšlela, co mi celá ta cesta měla říct. Kromě silného emočního prvku, kdy zažíváte určitý pocit slávy, všude kolem je hrozně přátelská atmosféra, lidé z celého světa, tu byl ještě jeden rozměr. Člověk si najednou uprostřed toho všeho mumraje uvědomí, že je jen jeden z mnoha. Skutečné zrnko v hromadě písku. Zaujala mě myšlenka z Dukova kázání v kostele svatého Řehoře. „Pravda je možná v lásce,“ řekl. V našem životě máme žít pravdu a hledat pravdu, a že je to možné i v lásce. Na svých webových stránkách má takové motto: „Je třeba být pevnými a říkat pravdu s láskou.“ To jsou myšlenky, kterými se snažím řídit ve své každodenní práci. A snažím se podle nich hledat řešení všech problémů. Když se mi něco nelíbí, je dobré to říct, ale s láskou. To je jedna z věcí, které jsem si z té pouti odvezla.

A pak také plno pěkných obrázků. Jak dlouho už fotíte?
Od sedmnácti let.

Manžel také fotografuje. Takže přes společný objektiv jste se dali dohromady?
Petra jsem k tomu tak trochu přivedla já. Jeho tatínek se také věnoval focení, ale jemu se moc nechtělo. Sblížili jsme se, když jsem dělala redaktorku v Bratislavě. Měla jsem tam fotokomoru, do které jsme chodili. Nalákala jsem ho a začali jsme společně dělat fotky. První věc v manželství, kterou jsme si pak koupili, byl fotoaparát Praktika. Fotili jsme na diáky brouky, květiny. Přitom jsme hledali nějaké téma. Až nám fotograf Jindřich Štreit poradil, ať se věnujeme rodině. Že to je téma, se kterým máme nejvíc zkušeností. Tak jsme začali mapovat rodinu a vše, co prožívala. Tím jsme se postupně dostali k lidem.

O lidech je i kniha Hosté na zemi, kterou jste s manželem loni vydali.
Jejím cílem je sdělit příběh. Říct, že ač jde o lidi bez domova nebo lidi z okraje společnosti, stále jsou to lidé, stejní jako my, kteří mají svá přání, touží po lásce. Neměli bychom se k nim točit zády. Dostat se do problémů a těžkých životních zkušeností totiž může každý z nás. A velice rychle.

Vím o vás, že jste věřící. Jezdíte na pouť do Vatikánu pravidelně? Třeba o Velikonocích?
To ne. V Římě jsem předtím byla jen jednou se synem. Byl to takový hodně spontánní výlet, ke kterému jsme se rozhodli během hodiny a pomohla nám velká souhra okolností. Hrozně nás to spolu bavilo. Ráno jsme vyrazili, nachodili spoustu kilometrů a vrátili se vždycky až večer. Takhle deset dnů, pořád dokola.

Umíte vy vůbec nic nedělat a jen tak v klidu odpočívat? Kde stále berete sílu do další práce?
Hledám ji v sobě. Hodně mě inspirují různá setkání. Setkání s lidmi, ve kterých proběhne skutečně sdílení. A samozřejmě velkou oporou v práci i v životě mi je manžel Petr a děti.

Čím déle si povídáme, tím víc mě těší, že i v politice mohou být přeci jenom normální lidé.
Normální? Já mám pocit, že jsem tak trochu blázen. Do politiky jsem šla s tím, že budu maximálně v zastupitelstvu. Po volbách jsem se najednou účastnila vyjednávání o koalici. To byla snad nejtěžší jednání, kterých jsem se tu účastnila.

V čem?
Představte si, že jako člověk naprosto nezkušený se ocitnete mezi protřelými politiky, otrlými lovci, kteří jdou tvrdě za svým cílem. Proto jsem také dvakrát odmítla možnost jít na post náměstka a zůstala v charitě. Když pak Leoš Kučera odstoupil, přišlo to znovu. Bylo to velké rozhodování. Všichni čekali, zda to vezmu. Trvalo to snad měsíc. Na jedné straně tu byl tlak zvenčí, který mě nabádal - vezmi to. Pak tu byl tlak zevnitř a ten říkal - neodcházej, tady v charitě máš rozdělanou práci, lidé tě potřebují.

Co nakonec rozhodlo?
Dlouho jsem musela hledat v sobě. Když jsem pak řekla, že do toho jdu, měla jsem pocit, že to některé zaskočilo, že jsem svým rozhodnutím možná někomu překazila plány. I když do očí mi to nikdo neřekl. Celá politika je taková podivná hra. Ale říkala jsem si, je to tu potřetí, tahle výzva, je to jen náhoda?

Váš život je podobných náhod a tajemství plný. Vzpomínám, jak váš manžel vyprávěl, že vás uviděl ve snu ještě dřív, než jste se poznali.
Na náhody moc nevěřím. Dětství jsem prožila v takové zvláštní schizofrenii. V šedesátém osmém jsem byla pokřtěná u prvního svatého přijímání, doma jsme poslouchali Svobodnou Evropu, s pionýrským šátkem jsem ale chodila zpívat sovětským vojákům. V osmnácti jsem se pak vydala úplně jiným směrem. Zkoušela jsem jógu, psychotroniku, makrobiotiku, východní směry, zen buddhismus… Celou tu dobu jsem ale toužila po pevném vztahu, po lásce. Pak jsem potkala svého muže. Rozhodli jsme se pro svatbu v kostele a díky dlouhým přípravám, na které jsme tam chodili, jsme našli společnou cestu dál. Ondra, první syn, se nám narodil na Štědrý den. Cítila jsem v tom velkou symboliku. Pak přišel Tadeáš a Mariánek.

Byla jste někdy na vážkách? Pochybovala o své víře?
Mnohokrát. Když máte na rukou dítě, které vám umírá, také se ptáte, co to je? Máte vztek, pocit křivdy, přemýšlíte, proč se to děje právě vám. A pochybujete.

Co vám tehdy pomohlo to zvládnout?
Je to paradox, ale zpětně vím, že právě díky víře jsem tu situaci unesla. Byl to pro mě ponor do určité hloubky, posílení víry v Krista, který trpěl, abychom my mohli žít dál. Mariánek, byť nestačil říct jediné slovo, řekl nám tolik. Nebýt jeho, není dnes Domov pro matky s dětmi a v něm klub Mariánek, ani Středisko rané péče Sluníčko pro rodiny s dětmi s postižením. Proto si vážím každého života. Každý má svoji nezpochybnitelnou hodnotu. Znám paní, která půl roku pečuje o manžela v kómatu. Nevzdává to. To jsou lidé, kteří nám jsou příkladem, v lidskosti a lásce, v odevzdání se pro druhé. To jsou příklady, které většinou nevidíme. Přitom tito lidé nesou na svých bedrech hodnotu života. My se dnes orientujeme na umění, krásu, výkon. A oni jsou tu pro to, abychom nezvlčeli. Svoji práci beru jako službu. Nelpím na nějaké funkci, ale když tu jsem, chci udělat něco dobrého. Snažím se svůj život naplnit. Aby to ale nevypadalo, že jsem svatá. Je to i o problémech. Ptal jste se na pochybnosti - denně je mám. Ale zároveň vím, že všechno v životě má svůj smysl.

I bolest?
Když prožijete bolest, můžete lépe pochopit těžkosti druhých a pomoci jim. Proto mám tak ráda ty lidi, kteří padli na dno, ale i v těch nejtěžších chvílích si dokáží vzájemně pomáhat. Rozlomí poslední cigaretu, jen aby se rozdělili s kamarádem. V tom bychom si z nich měli brát příklad.

Jaroslav Pokorný
www.sedmicka.cz